Když se dnes dívám na českou politickou scénu, je to jako sledovat divadelní hru, kterou nikdo nepsal: role protagonistů i antagonistů se mění, text je roztrhaný a výsledkem je spíš fraška než vládnutí. Aktuální vláda České republiky, třetí vláda premiéra Andreje Babiše, formálně vzniklá 15. prosince 2025 a sestavená z koalice ANO, SPD a Motoristů sobě, má důvěru Poslanecké sněmovny – ale to samo o sobě nerovná se důvěře veřejnosti ve schopnost vést stát smysluplně.
Za vlády, která měla ambici „řídit stát jako firmu“, se vzpamatovat po časech nejistoty a naplnit programové prohlášení, se paradoxně stala situace taková, že program vládnutí se smrskl na politickou rétoriku a polarizaci.
Místo řešení životních výdajů občanů, dostupnosti zdravotní péče či systémových reforem školství a justice vidíme kabinet, který se soustředí na měření síly s vlastní minulostí a s prezidentem republiky. Premiér Andrej Babiš si nakonec po dlouhém boji sám sobě zajistil návrat do úřadu premiéra poté, co slíbil, že převede řízení svého holdingu Agrofert do svěřeneckého fondu.
Tuto sestavu doplňují další funkce, které mají spíše mediální než odborný efekt: ministr zahraničních věcí Petr Macinka například nemá reálnou diplomatickou zkušenost na té úrovni, kterou by si očekával každý, kdo sleduje mezinárodní krizi nebo bezpečnostní výzvy, a jeho role často působí jako symbolická reprezentační funkce, nikoli jako vláda s jasnými strategickými cíli.
Ekonomická realita: Přímá konfrontace s čísly
Zatímco tento kabinet deklaruje, že chce chránit peněženky občanů a snížit jejich výdaje, realita veřejných financí je poněkud jiná: Mistryně výdajů Alenka předložila a vláda schválila návrh státního rozpočtu pro rok 2026 se schodkem zhruba 310 miliard korun – tedy výdaje zhruba 2,288 bilionu Kč při příjmech přibližně 1,978 bilionu Kč.
To je deficit, kterým se v rámci v EU posouváme mezi s relativně vysokým deficitem (okolo –2 % HDP podle statistik Eurostatu), dále v kontextu domácích problémů vyvolává pocit, že vláda neumí zpřehlednit veřejné finance ani efektivně alokovat prostředky do klíčových oblastí. Celkový veřejný dluh je více než 43 % HDP a má tendenci rychle růst.
Válka, Hrady a rozdělování společnosti
Ještě markantnější než ekonomická čísla je to, jak vláda komunikuje o klíčových tématech. Namísto toho, aby vláda spojovala lidi kolem praktických řešení, vláda ANO-SPD-Motoristé sobě přispívá k polarizaci. Diskuze se ve vládě často nevede o tom, jak zlepšit školství či zdravotnictví, ale kdo má pravdu ve vyjadřování k zahraniční politice – k válce na Ukrajině či vztahu k NATO nebo EU. Kritici varují, že taková rétorika může oslabiť bezpečnostní postavení ČR, protože se odklání od tradiční transatlantické orientace bez jasných alternativních strategií.
Podobně sporná je i komunikace vlády vůči prezidentovi Petru Pavlovi, který v některých případech blokoval neodborné či kontroverzní nominace (např. Filipa Turka) a tím způsobil napětí mezi Hradem a Strakovou akademií — což část kabinetu interpretovala jako „vydírání“ nebo „politický tlak“.
Výsledkem není jen politická diskuse, ale rozdělení veřejnosti, které se promítá do každodenních debat v rodinách, na pracovištích i na sociálních sítích.
Nejlepší doporučení, bohužel odchod
Když se ohlédneme zpět, je zřejmé, že současná vláda nezahájila skutečnou implementaci programového prohlášení, nevytvořila jasnou strategii pro životní potřeby občanů a nechala se vtáhnout do politických her, které spíše rozdělují než spojují.
Nejlepším řešením pro Českou republiku je proto rozpad současné vládní koalice a vyhlášení nových parlamentních voleb, aby občané mohli znovu rozhodnout o tom, kdo a jakým způsobem povede stát — nikoli podle rétoriky a konfliktů, ale podle schopnosti nabídnout konkrétní řešení pro obyčejný život lidí.